Disent a pád bolševizmu

„Pražské jaro 1968“ a Dubčekovo heslo „Socialismus s lidskou tváří“ nahlodalo sovětský imperialismus zevnitř. 

Desítky intelektuálních, opozičních disidentů ve Východním bloku v 70. a 80. letech se dovolávaly Dubčekova „Socialismu s lidskou tváří“ a dožadovaly se společenských reforem ve svých zemích v duchu „Pražského jara“.

Mnozí z nich byli za to odsouzeni k dlouholetým žalářům a byla jim zakázána veřejná činnost. Lidský pokrok však nebylo možné zastavit!

V SSSR např. působili v opozičním hnutí Alexander Solženicin a Andrej Sacharov. V Polsku Lech Walesa a Jacek Kuroň, V NDR Robert Havemann a Bernd Eisenfeld, tak jako mnoho a mnoho dalších...

Byli to v jádru lidé, kteří ve své podstatě vycházeli z politického hnutí „Pražského jara 1968“.

V Západním Německu se formovala levicová, tzv. „mimoparlamentní opozice“ pod vedením Rudi Dutschkeho, Bernda Rabehla a dalších studentů vycházejících z principů „Socialismu s lidskou tváří“. Podobná studentská hnutí, dovolávající se Dubčekovy politiky bylo možné pozorovat ve Francii a v Itálii.

Komunistická strany Francie a Itálie si vzaly za základ tzv. „eurokomunismus“, Dubčekovu politiku „Pražského jara“ a odmítaly Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě tzv. „socialistických států“. Po celá desetiletí svolávali levicoví a pravicoví intelektuálové v celém západním světě kongresy a neúnavně analyzovali politiku „Pražského jara“.

Masmédia Západu periodicky zaplavovala své čtenáře články a diváky televizními pořady Dubčekovou vizí „Socialismu s lidskou tváří“, tak jako Šikovou tzv. „třetí cestou“ a to ještě koncem 80tých let dvacátého století.

Češi a Slováci zasadili moskevskému marxismu-leninismu v roce 1968 smrtelnou ránu, ze které se již nikdy nevzpamatoval.

Sice to původně neměli v úmyslu, ale 21. srpnem 1968 si moskevský bolševismus vynesl sám nad sebou hrdelní rozsudek.

Pro srovnání, ukřižování Ježíše Krista znamenalo postupný, ale jistý zánik Říše římské Nic nepomáhala gigantická vojenská síla Římanů. Proti „lásce k bližnímu“, kterou hlásal Kristus, nebylo možno útočit vojenskými divizemi...

Přepadení Československa v srpnu 1968 rovněž znamenalo sice postupný, ale jistý zánik Sovětského svazu i světového komunismu. Myšlenky „Pražského jara“ se nedaly zničit tankovými divizemi. Naopak událostmi v srpnu 1968 odpor světové veřejnosti proti kremelskému vedení ještě více zesílil. Veškerá vojenská a atomová síla Sovětského svazu se ukázala proti světovému veřejnému mínění jako nepoužitelný „papírový tygr“.

Nástup Michaela Gorbačova do čela moskevského vedení znamenal definitivní konec sovětského sociálního imperialismu a bolševismu.

Nový sovětský vůdce a vynikající intelektuál se nikdy netajil tím, že jeho „glasnosť“ a „perestrojka“ jsou plody Dubčekova „Socialismu s lidskou tváří“ a tím „Pražského jara 1968“. Češi a Slováci polednovou politikou 1968, prostě nahlodali hradby „studené války“. Podkopali základy militantní světové komunistické totality, která se nakonec tlakem svých vnitřních protikladů zhroutila.

Nebyly to zbraně hromadného ničení světových velmocí, které zvítězily v této nejdelší ze všech světových válek, která se nazývala „studená válka“. Vítězem se stala lidská důstojnost a pravdivost humanitních myšlenek ovládající lidskou mysl. Jan Masaryk kdysi prohlásil: „Ano pravda vítězí, ale dá to strašnou fušku a je třeba se obrnit železnou trpělivostí.“

Češi a Slováci vytáhli v lednu 1968 do boje proti absurditám „studené války“, první „sametovou revolucí“v dějinách lidstvanazvanou „Pražské jaro“. Tato „zbraň“ se ukázala jako velice účinná anadčasová. Žádná atomová raketa nemohla odkaz „Pražského jara“ zničit, protože byl nesmírně silný a pro cíl střely neviditelný, radarem nezachytitelný – jako ostatně každá myšlenka.

Po mnohých prohraných „bitvách“ se nakonec Češi a Slováci, obrněni železnou trpělivostí, pod vedením Václava Havla a Charty 77, stali spoluvítězi této studené války, kterou sice nezačali, ale jejíž obětí se, de facto, po únoru 1948 bohužel stali...