Veřejná omluva

Našinec nesnáší kritiku. Považuje jí za urážku, pomluvu, ponížení a nebo i dokonce za nenávist. Přitom kritika je "plícemi demokracie", bez ní by demokracie vůbec nemohla existovat. Myslím si, že se máme ještě mnoho co učit...

   Ve dnech 05.11. 2018 a 16.01. 2019 zahájila přestupková komise Městského úřadu Tábor jednání (podle ust. § 80 zák. č. 250 250 / 2016 Sb. O odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), týkající se mé maličkosti a osob pana JUDr. Radima MARUŠÁKA (prezident Gamingské inciativy), tak jako JUDr. Světozára PLESNÍKA (předseda Svazu důstojníků a praporčíků AČR). Oba jmenovaní pánové si stěžovali, že jsem je ve svých autorských kritikách hrubě urazil a ponížil.

    Nejdříve bych chtěl důrazně upozornit na to, že jsem dalek toho, abych někoho „hrubě urážel“ a „ponižoval“. Naopak, v případě pánů Plesníka a Marušáka existují dokonce pracovní výkony, kterých si bez kritických poznámek nesmírně vážím. Mým celoživotním heslem je „lidská důstojnost a soukromé vlastnictví jsou nedotknutelné“. Zde není pro „urážky“ a „ponižování“ žádné místo. Jsem kdykoli ochoten a připraven spolupracovat s lidmi dobré vůle a ani ve snu nemíním nikoho „urážet“ a „ponižovat“...

   Žít s oním, výše uvedeným heslem, nebylo v ČSSR bez problémů. Na pochvalu to v žádném případě nebylo a na zavření do kriminálu to zase nestačilo. A tak jsem v ČSSR ani normálně nežil, nýbrž poněkud vegetoval a v mezích mých skromných možností bojoval proti komunistické totalitě.

   Můj otec, když se někde v ČSSR písemně ucházel o zaměstnání, vždy začínal těmito slovy: „Pocházím z velice chudých, skromných poměrů. Později jsem se zase do nich dostal...“ Já, osobně jsem v nich byl, v době totality, od samého počátku.

   Moje existenční situace se rapidně změnila až odchodem z Vídně (1970) do Západního Berlína a později i službou v Britské královské armádě (1981 – 1990), kde jsem oplýval finančními příjmy, i na poměry v  SRN, ve značně nadprůměrné výši. Děkoval jsem sice za vše Bohu, ale v hloubi mé duše jsem měl pochybnosti, zdali jsem si onen „americký blahobyt“ západní hemisféry, v takové míře, vůbec zasloužil...

   Výše uvedené osoby, JUDr. Marušáka a JUDr. Plesníka, jsem opravdu podrobil věcné kritice. To absolutně nepopírám. Zarážející na tom je pouze skutečnost, že se proti obsahu mých kritických postojů nebránili protiargumentací, věcně a konstruktivně vyvracející moje tvrzení, nýbrž se pouze cítili „uraženi a poníženi“, přičemž radikálně, z mé strany, vyžadovali  okamžitou omluvu. Odpovídal jsem jedno a totéž: „Rád se omluvím, ale nevím za co!“  Místo odpovědi, za co se mám vlasně omluvit, přišlo trestní oznámení.

 Zde bych chtěl, coby doktor politických věd (studium na jedné z neprestižnějších universit na světě Freie Universität Berlin, Západní Berlín a autor 14 knih literatury faktu), upozornit na jednu zásadní skutkovou podstatu:

Kritika, věcná, věřejná a konstruktivní, slouží k nápravě negativní situace nebo nesprávných postojů kritizované osoby. Jde o to, nežádoucí poměry napravit. Nastolit normální, přijatelné vztahy, popř. dokonce jednat v souladu s žádoucím pokrokem.

Pomluva, naproti tomu je, zákulisní šíření nepravdivých zpráv s úmyslem dané osobě ublížit, znevažovat jí a tak jako rovněž znehodnocovat její snahy. Jde o záměr onu osobu uvádět v diskreditaci a současně snižovat její důvěryhodnost. Něčeho takového nejsem za žádných okolností vůbec schopen! 

   Pakliže se pánové JUDr. MARUŠÁK a JUDr. PLESNÍK cítili mojí kritikou „uraženi“ a „poníženi“, omlouvám se jím tímto, neboť šířením mých kritických postojů jsem neměl v žádném případě úmysl je „urážet“ nebo „ponižovat“, nýbrž jsem sledoval pouze a výhradně nápravu stávajících poměrů. Můj úmysl nebyl jim ublížit, nýbrž je poučit.

     Omlouvám se tedy a ještě jednou zdůrazňuji, že si jinak jejich práce ve prospěch Armády České republiky vážím a mám permanentní, akuální zájem na zahájení plodné spolupráce mezi Svazem důstojníků a praporčíků AČR, tak jako Českou atlantickou komisí, NATO (ČAKO). Jsem o tom skálopevně přesvědčen, že spolupráce obou organizací by byla obrovským přínosem pro transparenci Armády České republiky, tak jako ČR a to jak v zahraničí, tak i v tuzemsku.     

   Je nutné si v každém případě uvědomit, že objektivní, kreativní a věcná kritika – možná i dost emočně vyjádřena (důležitý je však vždy obsah, nikoli emoční artikulace), je „plícemi demokracie“. Bez ní by se skutečná demokracie udusila. Je tedy bezpodmínečně žádoucí, jí vyvolávat a udržovat. V opačném případě hrozí nebezpečí, že by se naše Česká republika stala plíživou demokraturou a tím „státečkem ustrašených, poslušných hovádek“.

Abych byl konkrétní, zde jsou nahodilé příklady vrcholu pozitivního kritického jednání:

   Princezna Diana dostala o půlnoci chuť na dort, vstala z lóže své komnaty a odebrala se do kuchyně Windsorského zámku. Otevřela lednici, ukrojila si pořádnou porci dortu, sedla si ke kuchyňskému stolu a začala si pochutnávat... Náhle vstoupil do kuchyně provozní kuchař a Dianu oslovil: „Vaše královská Výsosti, Oni jsou zodpovědny za chod Spojeného království Velké Británie. Já oproti tomu za chod této kuchyně. Její královská Výsost mne nepožádala o povolení vstupu do kuchyně. Žádám tedy Královskou Výsost, aby dotyčný prostor dobrovolně okamžitě opustila. V opačném případě bych musel její Královskou Výsost osobně vyhodit!“   

   Poté vzal talíř s dortem princezně doslova „od huby“ a vrátil onen kus dortu zpátky do lednice. Diana se provoznímu kuchaři omluvila a mlčky odešla....

   Ano, i poddaní mají svá práva a povinnosti, které musí následník trůnu respektovat a podrobit se sám ostré kritice, pakliže je tato  věcná. Jiný příklad:

   Když jsem ještě sloužil v britské armádě v Západním Berlíně (Smuts Barracks, Berlín-Spandau) udál se následjící příběh:

  Seržant (pakliže si dobře vzpomínám, jmenoval se Tom Lawrence) na kasárenském nádvoří  Smuts Barracks, v Berlíně-Spandau, právě prováděl výcvik s jednotkou nových branců. Podle mého názoru jim dával dost zabrat...

   Náhle se za rohem vynořil divizní generál Gordon a začal seržantovi něco vysvětlovat. Tom si vše vyslechl a potom opáčil: „Vaše Lordstvo, Sire, Vy jste velitelem divize a já velím této jednotce. Sire, to, co já zde provádím je výhradně moje práce. Vaše Lordstvo, já Vám také neradím, jak máte velet divizi.“  Přeloženo do „češtiny“: „Kecáte nesmysly, vůbec tomu nerozumíte, koukejte zmizet!“ Jak na to reagoval generál?

    Gordon se dal do smíchu a podal seržentovi ruku, řka: „Tome, přijďte dneska po službě do vojenského baru ‚Edinburg House‘. Zvu Vás na večeři a na panáka...“ Tím byla celá věc uzavřena. Generála Gordona jsem znal osobně. Byl to skvělý člověk.

   Vážení přátelé, buďme upřímní! Myslíte si, že by se něco tak věcně kriticky podobného mohlo udát v naší vlasti v letech 1918 – 2019? Tedy, že by kuchař vyhodil manželku prezidenta republiky z kuchyně s tvrzením, že tam nemá co pohledávat, protože je to jeho rajón a nebo, že by si desátník nenechal od generála kecat do výkonu své služby a poslal ho do „háje“, neboť se jedná o jeho vojenskou služební  povinnost a nikoliv generálovu ?

   Myslím si, že něco takového očekávat v naších maloduchých poměrech by by bylo naprosto naivní..

    Přesto, statisícemi uvedených  „maličkostí“, v dimenzích pravidel všedního dne, ony národy dorůstají rozměrů světových velmocí.

    Ty národy, jenž uvedená pravidla nedodržují, se scvrkávají v trpasličí státečky. Není tedy náhodou, že jsme od roku 1918 čím dál tím menší a menší a nakonec skoro nejmenší... Naším jediným obrovským výkonem je, že jsme si dokázali uchovat alespoň vlastní jazyk – češtinu, i když i tady bylo v dějinách nejednou namále!        

V naší vlasti vypadá tradiční situace spíš následovně: Sklapnout paty a nasadit prdolezectví. Pomlouvat za zády a kálet si strachy do kalhot. Plazit se k autoritám po kolenou a vtírat se falešnými lichotkami. Držet jazyk za zuby, ani neceknout a hrdinství přenechat jiným. Učit své děti pochlebovat, poslouchat a nikoli přemýšlet a vychovávat je k sebedůvěře. Závidět a trestat úspěšné (Baťa, Ringhofer, Škoda, Babiš...), bombardovat je záští, tak jako primitivními pomluvami. Naše malost je v tomto směru opravdu velkolepá!

    Kdo zavinil a spáchal úspěch musí být nějakým způsobem potrestán! Běda génium! Všude musí být zavedená vláda sebevražedné průměrnosti, aby nikdo nevyčníval. Osobnosti jako Jan Hus, sv. Jan Nepomucký, Václav Havel a další, buďto upálit, utopit a když už to jinak nejde, tak alespoň na dlouhá léta zavřít do kriminálu. Toho, kdo bojuje proti blbosti a zbabělosti, prohlásit za úhlavního nepřítele, za zrádce a nebo alespoň za blázna... Nadprůměrní a geniální jedinci ohrožují vyintrikovaná koryta. Tradice nesmí být ohrožena: „Prasata se střídají, koryta musí zůstat!“

    Já jsem kdykoli ochotem se každému za všechno omluvit, pakliže si to dotyčná osoba žádá, už jenom z toho důvodu, abych mu udělal radost. Ale, položme si otázku: Co tímto aktem chceme, mimo vlastního egoistického uspokojení, pro náší vlast, národ a blahobyt  dosáhnout?

    Myslím si, že objektivní, konstruktivní a kreativní kritika je pro náš společenský řád (který jsem, coby politolog, nazval „kapitalismus s lidskou tváří“), daleko důležitější, vlastně existenčně nutná, pro fungování solidní demokracie, než nějaká, i když dobře míněná, omluva. Samozřejmě, že tím omluvu nepodceňuji, ale současně nepřeceňuji. Nedávám jí ad hoc přednost před konstruktivní a věcnou kritikou.

   Omluvou ještě nikdo nikdy nepodojil ani krávu, nestal se mistrem světa v kulečníku, nezískal Nobelovu cenu za celoživotní dílo, ani neporazil nacismus a komunismus...

    Základem všech ctností, uvedených osobností, byl nekompromisně kritický pohled na svět. Představte si, že by takové osobnosti jako byly Kristus, Roosevelt, Churchill, Havel a mnoho dalších, místo kritického urputného boje proti nepravostem a diktaturám, začaly jezdit křížem-krážem po světě a všude se omlouvaly!?  Kde bychom dnes byli?

   Zdůrazňuji ještě jednou: Já omluvu sice nepodceňuji, ale současně jí nepřeceňuji, nýbrž zásadní přednost dávám konstruktivním kritickým postojům.

Každého zdvořile žádám, aby činil pokud možno totéž, neboť v opačném případě se do budoucna, ve věci pokroku, nedostaneme ani o píď dál...

Dovolte mi, abych nakonec citoval Roberta F. Kennedyho (1925 – 1968), bratr prezidenta Johna F. Kennedyho a ministr spravedlnosti USA v letech 1960 – 1964:

 „Pokrok je krásné slovo. Ovšem jeho motorem je změna a změna má mnoho nepřátel...K organizaci naší společnosti nepotřebujeme pěsti, nýbrž nápady. Nepotřebujeme mohutné svaly, nýbrž ty nejschopnější mozky“