Česká kuchyně je světová

Alespoň tak nás informovala naše učitelka gastronomie, Vlasta Saletová, v době, kdy jsem se učil kuchařem v podniku Lucerna-Barrandov v Praze v letech 1960 – 1963. Byla skvělou kuchařkou a v roce 1945 dokonce vařila pro US Army.

Ona si to však představovala poněkud jinak než je dnes zvykem.. Tvrzením, „světová kuchyně“ nemyslela záplavu čínských restaurací, pizzerií a Mc Donaldů v dnešní době rozsetých po celé planetě, nýbrž její imaginace spočívala v turistickém ruchu: Kdo chce ochutnat českou kuchyni musí do Československa a miliony turistů v Praze, Karlových Varech a Mariánských Lázních, okupujících tehdejší české špičkové restauranty, jí dávali za pravdu.

Česká republika a Rakousko jsou snad jedinými zeměmi v Evropě, kterým se podařilo, zachránit si vlastní gastronomii před invazemi asijských, italských a amerických „fast food“ restaurantů, včetně kebabových orientálních stánků. Ne snad, že bych byl proti tomuto druhu stravování, ale vlastní, národní gastronomie je součástí kultury a tradice daného národa.

V případě Česka a Rakouska není snadné rozeznat, co je kuchyně česká a co rakouská. Žili jsme 500 let ve vzájemném společenství a tak jedna gastronomie ovlivňovala druhou.

 Opustil jsem komunistické Československo dne 13.09. 1968 a odletěl jsem letadlem do Vídně. Na letišti Wien-Schwechat jsem dostal hlad a navštívil jsem místní restauraci.

Na jídelním lístku se to tam hemžilo následujícími názvy: Kolatschen (koláče), Lievanzen (lívance), Kren (křen), Povidel (povidla), Knödel (knedlík), Palatschinken (palačinky), Schinken (šunka), Buchtel (buchta) atd. Dost dobře jsem nevěděl zdali jsem hostem ve vídeňském Schwechatu nebo ve výletní restauraci pražského Nebozízku. Nakonec jsem si objednal Prager Gulasch (Pražský guláš) a vzpoměl jsem si na učitelku Saletovou: Co z toho všeho je česká kuchyně a co je rakouská? Přesto obě národní gastronomie přežily a to je směrodatné.  

Kdysi bývala francouzská kuchyně, kuchyní světovou.

Když jsem byl naposled v Paříži, hledali jsme s manželkou tradiční francouzskou restauraci. Ještě v roce 1983 jich tam bylo víc než dost. V roce 2018, než jsme se prodrali všemi možnými arabskými a africkými boudami, jsme konečně na jednu narazily a ta měla ještě navíc zavřeno. Nic bych za to nedal, že zkrachovala.

Pokuste se v Maďarsku sehnat segedínský guláš! Pakliže ho chcete, musíte do Česka nebo do Rakouska.

Typickým německým pokrmem je vařené vepřové koleno s hrachovou kaší a kyselé zelí. Rozhodněte se něco takového v SRN vyžadovat, všichni si budou myslet, že jste „spadli z Měsíce“! Jediná možnost je Rakousko.

 Ještě v 60. letech minulého století bylo v Dánsku pochoutkou, smažený sýr s bramborovou kaší. Dnes pochoutku budete hledat v Kopenhagenu marně. V případě, že něco takového vyžadujete, musíte do Česka nebo Rakouska, kde se však produkt podává se smaženými hranolkami. Podobná situace se smaženým sýrem je v Holandsku a Švýcarsku. Vzpomínám si na 70. léta, kdy to v těchto zemích nebyl problém u každého stánku s občerstvením.

 Pouze Angličané, a to nejen v Londýně, tvrdošíjně trvají na svých „Fish & Chips“ a tak to má být – když tradice, tak tradice.

Bojujme společně se zesnulou Vlastou Saletovou i nadále o „světovost“ naší gastronomie!

 Já osobně si nedovedu svůj život bez drštkové polévky, vepřo-knedlo-zelo a makových koláčů nebo tvarohových buchet vůbec představit...

Avšak objednejte si to u Mc Donalda, Burger Kinga,  KFC, v italské pizzerii nebo v čínské restauraci !?