Nejsme schopni vést válku!

   Nedávná návštěva generálního tajemníka NATO, Anderse Fogha Rasmussena v Praze mě přivedla do silných rozpaků. Zdá se jako by pan generální tajemník znovu objevil „Ameriku“. Vyjádřil se sice velice diplomaticky, ale přesto jeho výtka vyzněla zcela nelichotivě: Naše armáda je v rozkladu a není schopná vést útočnou válku...

Když jsem sloužil v britské armádě (Západní Berlín 1981 - 1990)říkali mi "Švejku". I Američané nás vidí v první řadě jako potomky Švejků. Proč asi?

  Já bych šel dokonce ještě dál. Armáda České republiky (AČR) není schopna ani žádné účinné vojenské akce a to i v případě obrany. Naštěstí všichni naši sousedé jsou naši spojenci a členové NATO. Tedy s vyjímkou Rakouska. Ale odtamtud nám nehrozí žádné nebezpečí. 
   Představme si však nepředstavitelné: Švýcarsko by napadlo Rakousko a obsadilo by jej. Ano, zdá se to nepravděpodobné, ale nic nelze vyloučit. Koho by nepovažovali za blázna, kdyby 1990 prohlásil: “Titova Jugoslavie se co nevidět zhroutí a rozpadne!“. To by ani ve snu nikoho nenapadlo. Dále, co byste si mysleli o člověku, který by ještě před rokem prohlašoval: “Ruská armáda začne co nevidět obsazovat Ukrajinu!“ Právem by byl prohlášen za psychopata, neboť Rusko by přeci nebylo schopno provést něco tak nehorázně blbého a nalepit si znovu na čelo vizitku “Agresor!“.
    Není to poprvé, co se stala tato velmoc po II. světové válce nebezpečným agresorem. Za posledních 60 let se v Evropě jedná již o čtvrtý případ. Nejdříve to byla NDR v roce 1953. Potom přišlo na řadu Maďarsko v roce 1956. Následovalo Československo v roce 1968, potlačením “Pražského jara“ a v roce 2014 je na řadě Ukrajina. Kdo bude ten další?  
   Nemusím snad ani podotýkat to, co všichni tak jako tak víme: Při všech těchto událostech NATO nehnulo ani brvou...

  Vraťme se však k výchozí hypotéze: Jak by se zachovala AČR v případě obsazení Rakouska švýcarskou armádou? Zcela určitě by jednala tak jako NATO již ve zmíněných případech 1953 - 2014. To znamená nijak.
   Nastaly by ty nejhoráznější a nejdrzejší výmluvy: Rakousko není členem NATO a proto nejsme povinni zasáhnout vojensky. Jedná se o dva neutrální státy, které z hlediska EU a NATO nestojí v popředí našich politických, hospodářských a vojenských zájmů. V případě, že by došlo zásahem našich ozbrojených sil k porážce švýcarské armády na území Rakouska začali by naši spojenci USA, Spojené království VB a Francie vyvíjet na nás nátlak, aby se Rakousko stalo součástí České republiky. Takováto alternativa by ovšem byla pro nás naprosto nepřijatelná, protože něco podobného tady již v letech 1526 - 1918 bylo a za pouhých „kratičkých“ cca. 400 let to nakonec špatně dopadlo - vznikla francouzská Československá republika...
   Možná by se vložil do debaty nakonec i Václav Klaus se svým geniálním poradentským postojem: „Já vám tedy opravdu, ale opravdu řeknu, že s tím Rakouskem vůbec nesouhlasím, protože my ty Alpy opravdu, ale opravdu na nic nepotřebujeme. Navíc řekl jsem to všude a opakoval jsem to i na záchodě, že v případě připojení Rakouska k nám, by to znamenalo, že druhým úředním jazykem bude němčina a k tomu vám upřímě, ale opravdu upřímě musím sdělit, že s tím vůbec, ale vůbec nejsem srozuměn, protože já německy ani za mák neumím...“
   Ve skutečnosti se nám podařilo nechat na holičkách Rakousko již v roce 1938. V době obsazování našeho jižního souseda hitlerovským Wehrmachtem (tzv. “Anschluß“) československá, po zuby ozbrojená, armáda stála sice na rakouských hranicích, ale nehnula se ani o krok z místa. Tehdá však nekecal nesmysly Václav Klaus, nýbrž Eduard Beneš.
   Armádní generál Ludvík Svoboda na tento historický okamžik trpce vzpomíná ve svých memoárech “Cestami života“ (I. díl, Praha 2009), kde nepřímo uvádí, že náš vojenský zásah v roce 1938 ve prospěch Rakouska by býval mohl zabránit II. světové válce.
   Ačkoli jsem pouhým kapitánem v.v., Svaz důstojníků a praporčíků AČR, Pobočka 41, Tábor, musím zde pana armádního generála trošičku poopravit: Armáda ČSR byla od roku 1919 budovaná jako vojenská složka obranného charakteru. Na útočnou válku nebyla dostatečně vybavena, čemuž nasvědčoval i chronický nedostatek tanků a bombardovacích letadel. Následkem této skutečnosti by nemohla vytvořit na území Rakouska účinnou ofenzívu proti postupující motorizované armádě německého Wehrmachtu.
   Dále bychom museli mít pro ozbrojený zásah v Rakousku rozkaz francouzského generálního štábu v Paříži a nebo alespoň jeho souhlas, neboť jsme byli v letech 1918 - 1938 francouzským protektorátem (k tomu “Francouzský protektorát zvaný Československo“, blog. iDNES.cz, 25.10. 2008). Veškeré vojenské, politické a hospodářské dění v ČSR se odvíjelo prostřednictvím Francouzské vojenské mise v Praze a tzv. “druhého oddělení“ v Milovicích.
   Eduard Beneš žádný rozkaz k překročení rakouské hranice č.s. ozbrojenými silami z Paříže nedostal a o svolení k danému zásahu pařížský generální štáb nikdy nežádal. K čemu také? Ještě před rokem - tedy v roce 1937, hlasitě vykřikoval: “Raději Hitlera než Habsburka!“, tak teď to přece nebude popírat, jinak by se stal nevěrohodným.
    Ani ve snu ho nenapadlo, že za několik měsícú se stane obětí “Mnichovské dohody“ a rovněž pro ČSR nikdo absolutně nic neučiní, tak jako v době rakouského “Anschlußu“ on rovněž neučinil nic, co by mohlo pomoci znásilněnému rakouskému národu.
   Pan generální tajemník NATO Rasmussen zná dějiny českého národa buďto málo a nebo vůbec ne. V opačném případě by věděl, že české armáda je tradičně budovaná na obranu a protože dnes se nemá proti komu bránit, tak zcela logicky stagnuje a rozkládá se. To by ovšem nemělo být ve štábech NATO žádnou novinkou se kterou by byl až nyní Rasmussen v Praze konfrontován.
   Česko si opatřilo zbraně z neutrálních států jako Rakousko (obrněný transportér Pandur II.) a Švédsko (stíhací letouny JAS-39 Gripen, firmy Saab). To by mělo být pro NATO jasným signálem, že Česko se opět připravuje pouze na “obranu“.
    Teprve nejnovější události na Ukrajině donutily NATO ukázat Praze “žlutou kartu“. Ovšem, aby podle Rasmussenových představ mohla být naše armáda přetavena na údernou sílu útočného charakteru, musela by být přebudována od základů.
   Bylo by nutné vybudovat celou řadu leteckých základen a nakoupit stovky stíhacích bombardérů. Dále celoplošné zřizení raketových základem nosičů dlouhého doletu “země - země“ namířených směrem Ukrajina-Rusko. Rozsáhlé podzemní betonové bunkry k uskladnění “taktických atomových hlavic“ (pod kontrolou USA).  Vystavět celou řadu radarových základen - a to nejen na Brdech. Masivní nákup velkorážných útočných tanků a tomu odpovídajících leteckých transportérů pro přemísťování této těžké bojové techniky na území nepřítele... atd.
   A teď mi prosím nakonec dovolte, abych se pana generálního tajemníka NATO hlasitě zeptal: „Sire, mohl byste nám laskavě sdělit, kde má na tak razantní přestavbu celé české armády náš trpasličí státeček, uzavřený ve středu Evropy, bez jakéhokoliv přístupu k mořím a oceánům, vzít ony desítky bilionů korun?“