Prděním ke slávě

Lidé dosahují prvenství v těch nejrozmanitějších disciplínách. Guinessova kniha rekordů nám o tom podává zcela jasný obraz. Avšak ještě než tento mezinárodní lexikon lidských výkonů spatřil světlo světa (1954), informují nás dokumenty různých archivů o mimořádných lidských rekordech, které doposud nikde nebo jen zčásti byly publikovány. Ponořme se nyní do 19. století, kde ve Francii nalezneme jistého Josepha Pujola (1857 - 1945).

   Prd by bylo možné v satiricko-sociologickém pojetí formulovat jako poslední zoufalý pokus přírody, naučit prdel zpívat. Nikoli však ve vztahu na Francouze Josepha Pujola. Ten skutečně prdel zpívat naučil a dokonce jí naučil i hrát na foukací harmoniku. Podívejme se nyní blíže na tohoto vzácného umělce, který ve skutečnosti do dnešní doby nenalezl následovatele.

   Joseph Pujol se narodil 1857 v Marseilles, kde jeho otec Francois byl kameníkem a sochařem. Synátor měl několik sourozenců a vyučil se pekařem. Brzo poté jednoho dne v koupelně zjistil, že  dokáže déle než jednu minutu prdět aniž by zapáchal. Obstaral si malou foukací harmoniku a podařilo se mu nacvičit několik melodií. vydal se s tímto uměním do Paříže, byl přijat dokonce v "Moulin Rouge" a stal se doslova přes noc slavným.

   Dal si umělecké jméno "Le Pétomane" (Umělecký prdič) a měl obrovskou návštěvnost. Nesoustředil se pouze na řitní harmoniku, nýbrž se mu podařilo prděním napodobovat celou škálu úkazů: Imitoval zvuk trhajícího se bavlněného prostěradla. Skvěle napodobil rány z děla a skřípání dveří.  Následovalo "houkání sovy" nebo "hučení včelího roje". Na zasunutou píšťalku do konečníku hravě zahrál anglickou sentimentální píseň "The Light Of The Moon" (Ve světle měsíce).

   Za nějaký čas rozšířil své umění o další neuvěřitelné výkony, které s akustickým napodobováním neměli nic společného. Podařilo se mu po pilném a houževnatém tréninku, jedním dokonalým dlouhým prdem zhasnout svíčku ve vzdálenosti necelých půl metrů.

Jde o rekord, který doposud nikdo nepřekonal.

Joseph Pujol to přesto neměl lehké. Pohádal se s ředitelem "Moulin Rouge" Ollerem, který chtěl na jeho místo najmout levnější umělkyni jménem Angele Thiebeau. Spor se dostavil až k pařížskému městskému soudu a "Le Pétomane" při vyhrál. zjistilo se totiž, že dáma je podvodnice a těsně před představením si zavádí do konečníku gumový mněch, kterým pak vyluzuje žádané zvuky. V protikladu k Josephovi Pujolovi nebyly tedy "a la nature".

V roce 1914 podivínský pekař svojí uměleckou dráhu ukončil. Za vynikající honoráře ve vztahu na jeho bezkonkurenční výkony v prdění, si v Toulon postavil továrnu na pečivo a do konce života vyráběl různé cukrářské i pekařské výrobky, jenž si získaly oblibu po celé Francii.

V jeho rodné Marseilles na jeho počest pojmenovali ulici "Rue Pujol".