Jak dalece spolupracovala Milada Horáková s nacisty?

13. 03. 2014 17:53:30
Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí. O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy...
Milada Horáková byla 8.3.1946 vyznamenaná č.s. válečným křížem Milada Horáková byla 8.3.1946 vyznamenaná č.s. válečným křížem "v boji za osvobození ČSR z nepřátelského obsazení" a 30.3.1946 medailí za zásluhy I. stupně. Obě vyznamenání podepsal armádní generál Ludvík Svoboda. Horáková nikdy žádným vojákem nebyla...


Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy...
Jako jednatelka Ženské národní rady (ŽNR) začíná opět rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida!? To je pro ní neslýchaná drzost!
Apeluje na K.H. Franka a Emanuela Moravce. Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje - bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná oficiální historiografií jako buňka protinacistického odporu. Šlo o pro masového občana upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti.
ŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Všiml si toho i nacistický protektorátní tisk. „Národní politika“ ze dne 07.02. 1942 píše:


„Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně neví rady, co má dělat...není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupili svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“

Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a karierista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost. Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30.06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K.H. Frank se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava.
Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. Zatímco jí K.H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější.. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner:


„ Milada Horáková byla bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa, 1970 ve Vídni prohlásila: 'Ano, byla lesbická. Do 'Boccaccia' chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do Pankrácké věznice...' “. (“Bar 'Boccaccio' - České milenky nacistických pohlavárů 1938 - 45“, blog iDnes.cz, 11.07. 2011).


Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02.08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtrvtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk...
Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst).

Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvlášt spolehlivých kruhů...
Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly.

Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 - 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ - podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opuští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti...
Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit. Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá.
V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně, náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravovány protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor...
Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnáni jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo - v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná:


„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost...A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42.“


Věra Vacková pokračuje:


„Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně...chodil s různými léky, které měl...i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny...“


Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobila tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické vyzásobování pro vězně celého tábora? Tady něco nesouhlasí!
Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou.
V letech 1940 - 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalovaní, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR - jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže!?
Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu. Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem.
Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 - 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca. 14 dní a poté byl na svobodě... Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno.
Podle mého názoru o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovala manželé Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“.
Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisteriánů s přilehlým kostelem. Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena...

Oficiální nesmysly:
Bohuslav Horák se prý zúčastnil “pochodu smrti“. Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22..04. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané. Milada se vrátila do Prahy až 20.05. 1945 a Bohuslav dokonce o dva dny později. Záhadou zůstává, kde tak dlouho byli a proč s návratem otáleli. Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení?
Po válce vydávala Milada své jizvy na těle za následky “nacistického mučení“ (oficální historiografie tuto verzi převzala). Po její popravě 1950, byly jizvy vydávány za následky “komunistického mučení“.
Všechna vzniklá poranění byla ve skutečnosti pozůstatkem těžkého onemocnění spálou z roku 1923. Ona zákeřná nemoc jí málem připravila o život. Celé tělo zachvátila mokvavá vyrážka a to i konečky prstů. Pacientka nakonec přežila, ale jizvy zůstaly.
Poranění na prstech deklarovala Horáková coby “vrážení jehel pod nehty“. Na základě její výpovědi před lidovým soudem za to dostal údajný pachatel, komisař Erich Pfitsch (kriminální asistent v referátu II BM), trest smrti. Oběsili ho v Praze 03.05. 1947.
Jak to bylo ve skutečnosti s “mučením“ Milady Horákové? Archivní prameny nám jednoznačně dokazují: nikdo z nacistů, ani komunistů na ní jaktěživ nesáhl...
Na základě její výpovědi byli po válce popraveni tito nacisté: K.H. Frank (oběšen v Praze
1946), dále dozorci Malé pevnosti v Terezíně: Heinrich Jöckel a Wilhelm Schmidt (oběšeni v Litoměřicích 1946), Hans Lewinski (oběšen v Praze 1947) a Albert Neubauer (oběšen v Praze 1948).
Následkem její přímluvy a výpovědi “o slušném zacházení s vězni“ si zachránili život její nejbližší spolupracovníci a to esesáčtí dozorci: SS-Rottenführer Theodor Hohaus (vedoucí skladu - kompetentní pro výdej potravin a léků), tak jako SS-Scharführer Josef Sternkopf ( vedoucí dílen - kompetentní k používání gastronomických a lékařských zařízení). Byli soudem zproštěni viny osvobozujícími rozsudky.
Údajná “vězeňkyně“ s těmito dvěma esesáky v Terezíně denně úzce spolupracovala a rovněž potřebovala jejich výpovědí o jejím vlastním „charitativním a příkladném chování“ vůči vězňům při rozdělování potravin a léků. Oba jí to ochotně a nezištně potvrzovali.
Facit: Milada Horáková měla neobyčejné nadání zahlazovat své vlastní stopy...

(Pokračování příště: „Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky“)

Autor: Jan Berwid-Buquoy | čtvrtek 13.3.2014 17:53 | karma článku: 42.60 | přečteno: 24991x

Další články blogera

Jan Berwid-Buquoy

Provinění Andreje Babiše aneb Úspěch se neodpouští

Ta naše povaha česká má závrtné problémy s tím, vyslovit uznání a obdiv úspěšnému člověku. Na rozdíl, např od USA, je u nás úspěch obrovským proviněním.

17.11.2018 v 11:07 | Karma článku: 39.95 | Přečteno: 1541 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Co s imigranty, které nikdo nechce?

Dnes se již nejedná ani tak o imigranty, vezmeme-li v potaz desítky milionů uprchlíků , kteří opustili svou rodnou vlast, nýbrž za posledních deset let se spíš začíná jednat o stěhování národů. Není to nic nového.

20.10.2018 v 16:05 | Karma článku: 35.37 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

80. Výročí Mnichovské dohody aneb selhání západních demokrací

(Otázky klade redaktor „Parlamentních listů“ Oldřich SZABAN, odpovídá Dr.Dr. Jan BERWID-BUQUOY, předseda Sekce Osvěty a zpravodajství České atlantické komise, NATO).

4.10.2018 v 14:27 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 481 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Mnichovská smlouva z roku 1938 aneb Konec francouzského protektorátu...

Československo bylo pro francouzskou vládu od samého počátku těžkým politicko-národnostním problémem. Jednalo se o jakousi imaginární časovanou bombu, která nakonec explodovala v roce 1938 ve formě "Mnichovského diktátu"...

24.9.2018 v 0:57 | Karma článku: 23.21 | Přečteno: 947 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Marie Jandová

Kdy jindy protestovat proti zlu, než 17. listopadu – v „Den boje za svobodu a demokracii“?

V roce 1939 protestovali studenti proti zlu nacistickému, v roce 1989 jejich následovníci proti zlu komunistickému. A v roce 2018 protestují lidé proti zlu dvojice prezident Zeman – premiér Babiš.

19.11.2018 v 9:07 | Karma článku: 16.15 | Přečteno: 303 | Diskuse

Vladislav Svoboda

Pozor, přichází normalizátoři!

Vyhození květin některých politiků do koše vyvolalo smršť článků na toto téma. Zvláště těch odsuzujících, urputně bránících naši "křehkou" demokracii, před zvlčilou smečkou, podporovanou Sorosem a dalšími ďábli.

19.11.2018 v 8:51 | Karma článku: 18.82 | Přečteno: 862 | Diskuse

Ondřej Šebesta

Rozdělená společnost

A kdo tam vlastně přivezl prezidentský pugét? Nějaký šofér? Zemanovo zdraví mu dovolí lítat do Číny a hrát tam na piano, ale uctít událost, která jeho samotného vynesla až na polický vrchol, na to asi nestačí.

19.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 23.57 | Přečteno: 798 | Diskuse

Petr Štrompf

Šachová partie ve Švýcarsku: Ženevská obrana

Cestu Andreje Babiše za svým synem do Švýcarska předznamenala i domněnku některých opozičních politiků, jaký účel návštěvy to mít asi bude.

19.11.2018 v 6:35 | Karma článku: 15.01 | Přečteno: 689 | Diskuse

Jan Zíma

Tohle už Francouzským Zeleným projít nemohlo ...

Před několika dny jste jistě zaznamenali protesty skoro 300 tisíc lidí po celé Francii, kdy došlo k blokaci několika významných silničních tepen.

19.11.2018 v 5:46 | Karma článku: 30.59 | Přečteno: 765 |
Počet článků 252 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2515

Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy, docent rer.pol. President Českého Institutu Mezinárodního Setkání (ČIMS). Místopředseda České atlantické komise NATO a předseda Sekce osvěty a zpravodajství České atlantické komise (ČAKO).  Majitel barokního zámku v Táboře-Měšicích.

Najdete na iDNES.cz