Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky

16. 03. 2014 10:44:03
Je důležité si ujasnit logické premisy: Kdyby komunisté Horákovou nepopravili, svět by se o ní nikdy nic nedozvěděl. Zůstala by naprosto neznámou podivínskou feministkou. Ničím nevynikala. Její život byl navíc často protikladný a neprůhledný. Je nutné si bez předsudků přiznat: Horáková byla politickou nulou a zcela nešikovnou, amaterskou vyzvědačkou...
Josef Urválek (1910 - 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 - 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů... Josef Urválek (1910 - 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 - 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů...

Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali „hrdinku“ a tím jí postavili věčný pomník.
Kdyby na Horákovou, podobně jako v případě spoluobviněných (Fráňa Zemínová a Antonie Kleinerová), uvalila KSČ „pouze“ dlohodobé tresty, upadla by tato nešikovná vyzvědačka v naprosté zapomenutí. Na to ovšem Klement Gottwald a jeho moskevští poradci, i přes úporné přemýšlení, nějak nemohli přijít.
Ideologická chudoba systému zvaný marxismus-leninismus, pronikla tehdy do všech sfér lidské společnosti ČSR a páchala tam gigantické škody svojí stupidní kontraproduktivností a to i proti samotné KSČ. Jednoho dne začali komunisté zavírat a věšet sami sebe...
Ona skutečnost v žádném případě nerušila Miladu Horákovou, aby s komunisty od konce války úzce a pilně nespolupracovala. Její manžel Bohuslav Horák do KSČ dokonce vstoupil. Později s tím měl v USA popotahování. FBI ho chtěla nechat zavřít. Vymlouval se na to, že pouze podal žádost o vstup, která ještě nebyla schválena. FBI mu to uvěřila.
Hned po návratu z Německa (20.05. 1945) zařídila komunistka JUDr. Zdeňka Patschová pro manželé Horákovi bydlení v prostorné vile, Praha-Smíchov, Zapova 3. Ona členka a později poslankyně za KSČ byla velice vlivnou soudkyní. Manžel Horákové o ní vypovídá:


Před únorovým pučem vynakládali komunisté mnoho úsilí, aby Miladu získali...Nejvíce se o Miladino politické obrácení starala Miladina přítelkyně z Rady žen a pozdější komunistická poslankyně JUDr. Patschová, která k nám horlivě docházela a vysedávala dlouho do noci.“


V roce 1946 se Horáková stává za ČSNS poslankyní parlamentu. Kontakty s Patschovou jsou časté a intenzivní. Dalo by se říci, že ona soudkyně je jakýmsi “řídícím důstojníkem“ nové poslankyně.
Spolupráce s KSČ funguje výborně: poslankyně za ČSNS hlasuje v parlamentě ve všem s komunisty, nikdy proti nim a dokonce se ani nezdržuje hlasování ve věci komunistických poslaneckých návrhů. Zakládá “Svaz přátel SSSR“ (později “Svaz československo-sovětského přátelství“) a stává se jeho místopředsedkyní. Stalinští bolševici v Kremlu jsou nadšeni a zvou jí v říjnu 1946 do Moskvy. Tam jí ubytovali v nejluxusnějším moskevském hotelu “National“ a vedli s ní dlouhé rozhovory o kterých není veden žádný záznam. Ona sice o jejich obsahu nikde nemluvila, ale pochybuji o tom, že při takovýchto konverzacích by nebyla přítomna sovětská zpravodajská služba GRU, kompetentní pro získávání zahraničních spolupracovníků.
Podle svědectví spoluvězeňkyně Boženy Hostičkové se zatčená Horáková prý tehdy obávala, aby nebyla odtransportována do SSSR. To byla totiž běžná praxe sovětské KGB v případě zpravodajských spolupracovníků v satelitních státech, kteří se neosvědčili.
Každopádně si od své návštěvy v Moskvě mnohé slibovala. A tak 12.12. 1946 zveřejnila poslankyně článek k výročí československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nazvala ho “Dějinné jubileum“. Jde o elaborát transparentního patolízalství moskevským stalinistům ve kterém mimo jiné i připomíná, že máme samozřejmou povinnost neodpoutávat se od Východu, od SSSR. Komunisté jsou s ní velice spokojeni a Horáková hýčká ty nejvyšší politické ambice. Počítá s absolutní podporou Moskvy. Její spolustraník JUDr. Miroslav Kopecký (později odsouzen na 15 let) vzpomíná:


„V jednom rozhovoru jí Patschová sdělila, že Slánský ji děkuje za pravidelné sledování zdravotního stavu prezidenta Beneše při návštěvách u Hany Benešové a ptá se jí jak si představuje svojí politickou budoucnost. Bez jakýchkoli okolků odpověděla Patschové, že chce být ministryní zahraničí...“

Milada Horáková tedy moc skromná nebyla. Na druhé straně při jejím vzdělání, zahraničních zkušenostech, znalosti jazyků - němčina, francouzština, angličtina a ruština, byla pro tuto pozici daleko lépe kvalifikována než opilec Jan Masaryk. Patrně počítala s podporou Moskvy na jejíž nátlak by KSČ přinutila Masaryka, aby odstoupil. Byla to poněkud naivní představa, neboť Masaryk se ani později k demisi nekomunistických ministrů nepřidal a v úřadě zůstal. Svojí věrnost ke komunistické vládě zdůraznil známým výrokem: “S touto vládou si rád zavládnu!“
Nastaly i jiné zádrhely. Patschová, coby „řídící důstojník“ Horákové, věděla, že tak klíčové ministerstvo jako je ministerstvo zahraničí musí být v budoucnu v rukách komunistů. Její mandantka ovšem komunistkou nebyla. To by znamenalo složit poslanecký mandát, vystoupit s ČSNS a vstoupit do KSČ. Takováto praxe byla v té době bohužel masová a zcela běžná. Karel Kaplan (M. Horáková a spol.) o tom píše:


“Hledej však opozici, nikdo v této republice nechce do opozice...komunistické vedení rozhodlo, že nekomunisické strany, kromě sociální demokracii, zůstanou, protože jsou poslušné a uznávají vedoucí roli KSČ...v komunisickém ústředí zaregistrovali 856 657 nových členů, z nichž bylo 115 100 národních socialistů, 25 300 lidovců, 113 500 sociálních demokratů a 197 000 nových členů na Slovensku.“


Kdyby Horáková přestoupila do KSČ, patřila by k oněm 115 100 národním socialistům, kteří tak učinili před ní. Hrůzostrašná statistika! Tzv. „tajní členové KSČ“ nejsou v uvedených číslech registrovány.
Nejlépe by bylo, kdyby se poslankyně pro začátek stala právě „tajným členem KSČ“. Na tom se evidentně začalo pracovat, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože v cestě stál nesouhlas mocenského ženského monopolu Anežky Hodinové-Spurné která evidentně Horákovou v KSČ mít nechtěla. Obávala se silné konkurence. Bývalý ministr školství a kultury Čestmír Císař (1963 - 1965) o Hodinové-Spurné prohlásil:


„Nemyslím si, že by se jí okolí bálo proto, že za ní stál Molotov, ale proto, že do všeho strkala nos a její nápady byly tak bláznivé, až vyvolávaly hrůzu. Byla to šílená tetka.“


Dne 10.03. 1948 skáče Jan Masaryk z okna a na místě umírá. Jakmile se to Horáková dovídá, ještě ten samý den ve 14:00 hod. skládá poslanecký mandát (bez jakéhokoli zdůvodnění) a podle JUDr. Kopeckého doufá, že bude jmenována ministryní zahraničí, jak jí původně naznačovala JUDr. Patschová...
Místo toho nastává obrovské zklamání a existenční propad: Moskva jí zradila a nehodlá pro ní nic udělat. Hodinová-Spurná jí v KSČ nechce. Nakonec je delegována na podřadné místo úřednice školského referátu pražského národního výboru. Ministrem zahraničí se stává komunista Vlado Clementis (později 1951 zatčen a 1952 popraven). Odvrací se od ní i JUDr. Patschová...
Tajná zákulisní jednání Horákové s KSČ k ničemu nevedou (SÚA, fond 100/1, sv. 21 a další, důvěrné zprávy - AFMV a.j. krycí jméno „B“):


“B. mi sdělila, že nedávno měla jednání se s. Krosnařem, že před ní u s. Krosnaře byla Milada Horáková, s kterou Krosnař déle než hodinu jednal. B. nás vehementně varuje před tím, abychom Horákovou rehabilitovali a předpokládá, že u s. Krosnaře Horáková právě v této věci jednala.“


I kdyby soudruh Krosnař pro Horákovou apeloval jak chtěl, když si soudružka Hodinová-Spurná postavila hlavu, že Horáková do KSČ přijata nebude, tak je tento postoj povýšen na úroveň zákona. Ministrem zahraničí bude komunista Clementis a ne nějaký přeběhlík z ČSNS i kdyby byl sebeinteligentnější a na výsost v zahraničních otázkách nadmíru kompetentní!
Horáková to tak nenechá - s teplým místečkem úřednice školského referátu v Masné ul. 18, se nesmíří, i kdyby měla vyvolat „třetí světovou válku“. U soudu se s tím netají:


„Ve svých koncepcích jsme počítali s válkou...jsem si vědoma toho, že v případě války by byla zasáhnutá i Praha, s tím se ovšem musí počítat.“
Prokurátor: “Počitali jste s válkou i s atomovou bombou?“
Horáková: “Ano.“
Prokurátor: “Děkuji, to stačí.“


Jinými slovy: Buďto mi komunisti zajistí pracovní místo odpovídající mým schopnostem nebo nechám Československo vygumovat z mapy světa!
Zde udělaly vyšetřující orgány, prokuratura i Nejvyšší soud zásadní chybu. Kdyby Horákovou a spol. po výše uvedené výpovědi místo na pankrácké popraviště, odvezli do blázince Praha-Bohnice, mohl být klid a pokoj.
Nehovořilo by se o žádných „justičních vraždách“. Žádné popravy by se nekonaly. Dokonce ani „statečná hrdinka“ by neexistovala, neboť ona osoba by neseděla ve vězení za mřížemi, nýbrž na psychiatrickém oddělení nemocnice v Bohnicích, kde by jí nikdo „nemučil“, nýbrž by se pouze zkoumalo jak dalece je svéprávná...
Myslím si, že právě ono hluboké zklamání, pocit křivdy a zrady ze strany ruských i českých komunistů vedlo Horákovou k tomu, že se zcela a nekompromisně dala k dispozici výzvědným službám USA, Velké Británie a Francie. Předala jim všechno co věděla i měla - a nebylo toho málo.
Díky její nevyčerpatelné energii a geniálním organizačním schopnostem se jí v poměrně krátké době podařilo vybudovat celkem 6 povstaleckých skupin, které si kladly za úkol “svržení lidovědemokratického režimu“. Jednalo se o skupiny: “Ilegální výbor “( 9 členů, vedoucí - Horáková), “Hospodářská rada“ (7 členů, vedoucí - Klíma), “Vltava“ (3 členové, vedoucí - Treška), “Kopecký“ (8 členů, vedoucí - Kopecký), “Černý havran“ (5 členů, vedoucí - Karásek) a “Ostrava“ (4 členové - vedoucí Buchal). Vyšetřovací zápis “Akce střed“ (ABS, V - 6301 - 88 MV, kontrarozvědka):

“Její činnost z hlediska zpravodajského se jeví jako činnost vrcholného agenta-rezidenta cizích mocností....Jde o hlavu vedení, které sjednocovalo vyzvědačské sítě...Zúčasťňovala se okruhu zvlášť důvěrných osob tajných porad...S vyslanectvím francouzským a USA udržovala i osobní styk...podávala jim hospodářské i politické informace, zprávy špionážního obsahu. Nejdůležitější zprávy obsahující podrobné údaje o obchodních stycích ČSR a SSSR...sama zpracovávala politickou část zpráv a používala při jejich dodávání smluveného kódu. Jiné zprávy se týkaly dvouletky, předpokladů pětiletky a církevních poměrů v ČSR.. Všechny tyto zprávy byly určeny pro anglo-americké imperialisty.“

Ideologickou frází “anglo-američtí imperialisté“ jsou míněny informační ústředny CIA (USA) a MI-6 (Spojené království). Horáková byla naprostou vyzvědačkou-amatérkou a vršila jednu chybu za druhou. Jako bývalý britský zpravodajský důstojník (2nd Lieutenant, Západní Berlín 1981 - 1990) se musím s politováním ptát:
Proč jí Britové nebo Američané neposkytli alespoň základní školení “Security First“?
Proč jí neupozornili na to, že výzvědná činnost v tak gigantických rozměrech je vnitřně
nekontrolovatelná a skončí brzkým prozrazením?
Proč jí neupozornili na skutečnost, že práce, kterou pro ně vykonává, podle tehdejší běžné praxe (a to na celém světě), většinou končí “trestem smrti“ a že pro její záchranu v tomto směru nemohou vůbec nic udělat?
Milada Horáková byla popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po „sametové revoluci“:


„Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili ze falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít.“

Zní z magnetofonového reproduktoru naléhavý hlas...

Dovolte mi, abych na závěr citoval Miroslava Ivanova (“Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové“, Praha 2008):


„Slovem “osud“ svrháváme ze sebe odpovědnost. Filozof Schopenhauer kdysi cynicky prohlásil: “Čemu říkají lidé ze zvyku osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé činy.“ Místo slova hloupé zvolme jiný výraz: zvláštní, osobité; člověk nemůže uniknout své povaze. Svému založení. Horáková nemohla být jiná; její “osud“ byl dán jejím charakterem - i charakterem režimu.“ (Str. 168).

Autor: Jan Berwid-Buquoy | neděle 16.3.2014 10:44 | karma článku: 37.63 | přečteno: 12103x

Další články blogera

Jan Berwid-Buquoy

Provinění Andreje Babiše aneb Úspěch se neodpouští

Ta naše povaha česká má závrtné problémy s tím, vyslovit uznání a obdiv úspěšnému člověku. Na rozdíl, např od USA, je u nás úspěch obrovským proviněním.

17.11.2018 v 11:07 | Karma článku: 39.95 | Přečteno: 1541 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Co s imigranty, které nikdo nechce?

Dnes se již nejedná ani tak o imigranty, vezmeme-li v potaz desítky milionů uprchlíků , kteří opustili svou rodnou vlast, nýbrž za posledních deset let se spíš začíná jednat o stěhování národů. Není to nic nového.

20.10.2018 v 16:05 | Karma článku: 35.37 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

80. Výročí Mnichovské dohody aneb selhání západních demokrací

(Otázky klade redaktor „Parlamentních listů“ Oldřich SZABAN, odpovídá Dr.Dr. Jan BERWID-BUQUOY, předseda Sekce Osvěty a zpravodajství České atlantické komise, NATO).

4.10.2018 v 14:27 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 481 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Mnichovská smlouva z roku 1938 aneb Konec francouzského protektorátu...

Československo bylo pro francouzskou vládu od samého počátku těžkým politicko-národnostním problémem. Jednalo se o jakousi imaginární časovanou bombu, která nakonec explodovala v roce 1938 ve formě "Mnichovského diktátu"...

24.9.2018 v 0:57 | Karma článku: 23.21 | Přečteno: 947 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Zdenka Ulmannová

Konečně komunismus!?

V souvislosti s Babišem bylo řečeno tolik, že už skoro není co dodat... Snad jen, že pod pod vedením dalšího Slováka česká zem konečně dojde po sedmdesáti letech od Gottwalda ke komunismu!

19.11.2018 v 10:22 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Karel Trčálek

17. listopad, tak tuhle partii A. Babiš drtivě prohrál.

17. listopadu byla v Ženevě sehrána velmi zajímavá šachová partie, jejíž vítěz byl ovšem znám již předem

19.11.2018 v 10:19 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Hink

Vyhazovači květin vyznávají hodnoty demokratického bloku

Ne každý je dost dobrý na to, aby směl položit věnce. Podle nového pojetí demokracie se antibabišovská koalice chová už dlouho. Není důležité, co dělat, ale s kým to nedělat.

19.11.2018 v 10:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Marie Jandová

Kdy jindy protestovat proti zlu, než 17. listopadu – v „Den boje za svobodu a demokracii“?

V roce 1939 protestovali studenti proti zlu nacistickému, v roce 1989 jejich následovníci proti zlu komunistickému. A v roce 2018 protestují lidé proti zlu dvojice prezident Zeman – premiér Babiš.

19.11.2018 v 9:07 | Karma článku: 16.84 | Přečteno: 303 | Diskuse

Vladislav Svoboda

Pozor, přichází normalizátoři!

Vyhození květin některých politiků do koše vyvolalo smršť článků na toto téma. Zvláště těch odsuzujících, urputně bránících naši "křehkou" demokracii, před zvlčilou smečkou, podporovanou Sorosem a dalšími ďábli.

19.11.2018 v 8:51 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 862 | Diskuse
Počet článků 252 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2515

Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy, docent rer.pol. President Českého Institutu Mezinárodního Setkání (ČIMS). Místopředseda České atlantické komise NATO a předseda Sekce osvěty a zpravodajství České atlantické komise (ČAKO).  Majitel barokního zámku v Táboře-Měšicích.

Najdete na iDNES.cz