Co s imigranty, které nikdo nechce?

Dnes se již nejedná ani tak o imigranty, vezmeme-li v potaz desítky milionů uprchlíků , kteří opustili svou rodnou vlast, nýbrž za posledních deset let se spíš začíná jednat o stěhování národů. Není to nic nového.                                                                 

V minulosti lidských dějin probíhaly exodusy takřka na běžícím pásu. Tito obyvatelé starověku však odcházeli do míst málo obydlených nebo dokonce do oblastí, kde vůbec nikdo nebyl...

Jednání tohoto druhu nevzbuzovalo žádné etnické, náboženské, rasové ani hospodářské problémy. Jinak tomu bylo např. Na území Čech a Moravy po třicetileté válce, po obsazení ČSR 1938-39, v době komunistického převratu 1948 a po okupaci ČSSR v srpnu 1968.

Exulanti v prvním případě, prchali před násilnou rekatolizací země, hlavně do Německa a usazovali se v okolí Berlína (Rixdorf). Jednalo se o vynikající rolníky a řemeslníky, kterým němečtí králové udělovali různá privilegia, coby odměnu za mimořádné výkony a tím si často získávali, tito čeští přistěhovalci, nenávist svých německých sousedů, kteří takové úspěchy nevykazovali.

Čeští emigranti po roce 1938-39, neměli vůbec žádné problémy se uplatnit v armádách našich spojenců. Byli prvotřídními letci a vojáky, takže mohli být takřka okamžitě nasazeni do válečných operací, hlavně ve Velké Británii a SSSR. Nikdo si na jejich výkony ani v náznacích nestěžoval. Aktivně se podíleli na porážce hitlerovského Německa a osvobození evropského kontinentu od tyranie fašizmu...

Uprchlíci po roce 1948, prchající před komunistickou diktaturou, našli velice snadno uplatnění ve všech státech západni hemisféry, včetně USA, Austrálie a Kanady.

Nejlepší výkony zajisté podávali naši sudetští Němci, vyhnáni již předtím tzv. „Benešovými dekrety“ do Německa. Jednalo se o nenahraditelné odborníky v oborech sklářství, papírnictví a oděvního průmyslu. Jejich znovu vytvořená „Becherovka“ v Bavorsku (Jan Becher), automobilový průmysl (Ferdinand Porsche) a radiová, tak jako televizní technika (Max Grundig), textilie (Johann Liebig) si vydobily celý svět.

Naši emigranti po roce 1968 (cca. 300.000) se usazovali převážně v Kanadě, Austrálii, SRN a Rakousku. Protože se jednalo prakticky o hospodářskou a kulturní elitu, nacházeli poměrně rychle uplatnění ve všech sociálních sférách tehdejšího západního světa. Okolo 30% Čechů si založili své vlastní firmy, zabývající se službami a řemeslnou výrobou. Podle jakési statistiky vysílače „Svobodná Evropa“ se v řadách tzv. „posprnových emigrantech“ v letech 1968 – 1980 nacházelo okolo 31.000 českých emigrantů, jejiž kapitálové úspory přesáhly více jak 1.000.000,- (1 milion dolarů) – to znamená, cca. každý desátý „posrpnový“ Čech se stal milionářem!

To je velice dobrá bilance, budeme-li vycházet z toho, že tito lidé odcházeli do zahraničí s naprosto holými rukami.

Sociální složení dnešních imigrantů přicházejících k nám a do ostatních zemí EU je naprosto jiné.Nejsou to uprchlíci odcházející z ideologických nebo morálních důvodů. Jde o lavinovitý úprk před válkou, nikoli o hledání nějaké kulturní či morální identity spojené s hospodářským úspěchem.Tito lidé visí na krku místních sociálních úřadů, často odmítají naučit se řeč své hostitelské země, přitom jejich pracovní kvalifikace v evropských podmínkách je nepoužitelná, pakliže by vůbec měli zájem o zařazení do našeho pracovního procesu.

S touto milionovou lavinou nežádoucích přistěhovalců přicházejí i desetitisíce kriminálníků nejrůznějších druhů: Recidivisté, kteří prchají před odsouzením ve vlastních zemích anebo, protože spáchaly trestné činy v jiné zemi schengenského prostoru. Podle tvrzení německé zpravodajské služby jich může být až 25%, tedy každý čtvrtý. Minimálně každý pátý cestovní doklad je falešný. Pakliže by mohl být jednotlivec odmítnut, vytvářejí se dokonce „falešné rodiny“ s dětmi, které patří úplně někomu jinému, ale nikdo neví komu vlastně, přičemž sňatková dokumentace je úředním padělkem...

Jásání nad tím, že v posledních letech toto „stěhování národů“ klesá, je naprostá nedomyšlenost, neboť přesto počet imigrantů v hostitelských zemí stoupá i kdyby denně přicházel jenom jeden jediný.

Nyní pozor!

Opuštěné domovy těchto nechtěných imigrantů mají i své velice kvalifikované pracovní síly. Buďme upřímní, už jste někdy slyšeli o tom , že by dorazila uprchlická bárka do Itálie a byla plná nemocničních sester, které mi zoufale potřebujeme?

Nebo do přístavu v Řecku dorazila ilegální loď vezoucí imigranty složené z řidičů kamionů, zubařů a instalatérů?

Co byste řekli např. takovéto zprávě: „V noci na dnešek přeběhlo z Rakouska do naší republiky celkem 60 uprchlíků z Iráku a jsou to samý pekaři...“

Zprávy tohoto druhu neexistují.

Importujeme k nám do Evropy převážně sociální odpad, kterého se konec konců i s nadčením dané mateřské země velice rádi zbavují.

Nevím na co schengenští otevírači hranic mysleli, když chtěli učinit Evropu bez hranic pro Evropany. Museli přeci myslet i na to, že do těchto nestřežených prostor budou proudit přistěhovalci takřka z celého tzv. „třetího světa“ a to minimálně po statisících. Kdo je ochoten z vrcholných politiků EU převzít zodpovědnost za tak nehoráznou nedomyšlenost?

Je to asi tak, jako by někdo z vás, na příští tři měsíce, odjížděl na dovolenou kolem světa. Nechal by ve své vile všechny dveře i okna dokořán, včetně garáže. Poté by to všude do všech stran roztroubil: „Jedu na cestu kolem světa. Přijedu až za tři měsíce. Kontaktujte mě po příjezdu, protože celou dobu nikdo nebude doma!“, přičemž by se naprostou důvěrou upřímně domníval, že než se vrátí, ho nikdo nevykrade...

S podobnou „logikou“ prokazatelně pracují naši zástupci v Evropské Unii!